Teoretický vhled do problematiky šikany

Následující článek o šikaně bude mít teoretický charakter. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá – bez pevného teoretického základu nemůžeme pochopit další aspekty šikany jako je například rozpoznání šikany, prevence šikany, apod. (o těchto tématech budou pojednávat další připravované články). Jinými slovy teoretický základ nám umožní hlubší vhled do dané problematiky. A o čem článek bude? Povíme si v něm o tom, co považujeme za šikanu a co nikoliv, představíme si hlavní rysy šikanujícího chování, vyjmenujeme jednotlivé druhy (resp. formy) šikany a v neposlední řadě si popíšeme stádia (fáze) procesu šikany.

Nejprve pár slov, proč tento článek vznikl. Jedním z důvodů bylo, že mě o něj Hanka Kadlecová požádala a já jí tímto děkuji za příležitost spolupracovat na tomto projektu. Druhým důvodem bylo, že na srazu ichtýlků se ozvalo několik rodičů, že by se rádi o tomto „fenoménu“ dozvěděli více informací. Nejzásadnějším důvodem však zůstává fakt, že šikana je v dnešní době velmi rozšířená a nevyhýbá se téměř žádnému prostředí. V různě intenzivních odstínech se objevuje všude, žádná škola před ní není zcela imunní (Kolář, 2001). Z dostupné literatury i z vlastní zkušenosti musím konstatovat, že mnoho případů šikany zůstává skryto, a tak bychom to rozhodně neměli nechat! Šikana totiž může mít nedozírné následky na vztahy v celé zasažené skupině a poškozuje psychický vývoj dětí, a to nejen obětí (Kolář, 2001; Říčan & Janošová, 2010). Články o šikaně, které se na stránkách ichtyoza.cz budou objevovat, rozhodně nemají za cíl rodiče vyděsit, naopak se budu snažit rodiče uklidnit, protože existují účinné prostředky, jak šikaně zabránit, a jak proti ní bojovat. Proč byste se právě vy měli něco dozvědět o šikaně? Protože ichtýlkové jsou svým způsobem „jiní“, což ostatní děti ve většině případů nechápou a uchylují se právě k různým podobám dětské šikany.

Termín šikana je odvozený z francouzského výrazu „chicane“, což v překladu znamená „zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování, byrokratické lpění na liteře předpisů“ (Říčan, 1995, s. 25). V různých knihách, učebnicích či jiných odborných textech se šikana definuje různě. Pojďme se podívat na některé z definic, které nám dostupné zdroje nabízejí. Pedagogický slovník uvádí tuto definici: „Fyzické, psychické či kombinované ponižování až týrání žáků obvykle jinými žáky, vzácněji dospělými. Probíhá buď v dyádě, nebo ve skupině“ (Průcha, Walterová & Mareš, 2003, s. 238). Kolář ve své publikaci definuje šikanu trochu jinak: „Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci“ (Kolář, 2001, s. 27). Poslední formulaci, kterou si zde uvedeme je vymezení od Říčana: „Šikanování říkáme tomu, když jedno dítě nebo skupina dětí říká jinému dítěti ošklivé a nepříjemné věci, bije je, kope, vyhrožuje mu, zamyká je v místnosti a podobně. Tyto incidenty se mohou často opakovat a pro šikanované dítě je obtížné, aby se samo ubránilo. Jako šikanování mohou být označeny také opakované posměšky nebo ošklivé poznámky o rodině“ (Říčan, 1995, s. 26). V odborných kruzích se též používá výrazu „bullying“, který označuje přímo školní šikanu mezi žáky (Spurný, 1996). Jak vidíme definic šikany je skutečně mnoho. Pro naše účely však bude důležité, zapamatovat si pouze hlavní rysy šikany, podle kterých se dá určit, zda se jedná o šikanu či jen o dětské škádlení a pošťuchování.

Rysy šikany

• Asymetrický vztah mezi obětí a šikanujícím – šikanou je chování, při kterém se vyskytuje nepoměr sil, jinými slovy je ubližováno osobě, která se nemůže nebo nedokáže bránit. Neschopnost se bránit může pramenit například z fyzické slabosti, z důvodu handicapu, neobratnosti nebo jen proto, že útočníků je více.
• Samoúčelnost agrese – šikanující neútočí z důvodu, aby něco získal, ale pro agresi samotnou – uspokojuje ho, že někomu ubližuje, nemá k hostilnímu jednání objektivní důvod.
• Záměrnost chování – nejde o náhodu, ale o cílené, úmyslné působení na oběť.
• Opakované ubližování – nejedná se pouze o jediný náhodný incident, většinou jde opakované jednání (Kolář, 2001; Říčan, 1995; Říčan & Janošová, 2010).

Veřejnost má tendenci termín šikany užívat i na jednání, které není šikanou. Takovýmto jednáním je například rvačka mezi přibližně stejně fyzicky zdatnými žáky (obzvlášť, když je přítomný nějaký objektivní důvod, například bitka o dívku), občasná hádka, škádlení, pošťuchování, kanadské žerty, apod. Krásně vyjádřil rozdíl mezi šikanou a škádlením Michal Kolář v brožurce Minimalizace šikany: „Jestliže svého kamaráda škádlím, tak očekávám, že to bude legrace nejen pro mě, ale i pro něj. Ale když vidím, že to jako legraci nebere, že je zraněný, pak pocítím lítost a omluvím se mu. U šikany je to obráceně. Agresor chce druhému ublížit, chce ho ranit. A má z toho radost. Nejenom, že se mu neomluví, ale své chování opakuje. A většinou násilí stupňuje“ (Kolář, 2008, s. 10).

Druhy (formy) šikany

Šikana může mít různé podoby, které se mezi sebou vzájemně prolínají. Nejčastějšími formami šikany podle Koláře (2001) jsou: fyzická agrese (bití, kopání, fackování, škrcení, pálení, svazování, namáčení ve vodě, bodání různými předměty, atd.); verbální agrese a zastrašování (výhružky zabitím či ublížením, výhružné telefonáty, vzkazy, sms zprávy, nadávání, urážky, vysmívání se slabostem a handicapům oběti, zesměšňování, vtipkování na úkor oběti, apod.); krádeže, ničení a manipulace s věcmi oběti (ničení věcí oběti jejich přivlastňování či schovávání, aj.); manipulativní příkazy (nucení do nepříjemných či ponižujících věcí, placení výkupného, atd.); zraňování izolací (ignorace ze strany spolužáků, štítivé odsedávání, pomlouvání, osočování, svádění viny, apod.).

Šikana se obvykle rozděluje na přímou a nepřímou. Pod přímou šikanu se řadí všechny podoby fyzického ubližování, verbálního násilí, manipulativní příkazy a manipulace s věcmi oběti. Nepřímou šikanou je naopak naprostá izolace oběti. Obě formy se mnohdy vyskytují současně – osoba, která je vystavena fyzickému násilí a urážkám, je obvykle také svými vrstevníky odstrkována a izolována (Říčan, 1995; Říčan & Janošová, 2010). Kolář rozlišuje kromě přímé a nepřímé šikany také dimenzi fyzické a verbální šikany a dimenzi šikany aktivní a pasivní (viz tabulka v příloze).

Stadia šikany

• První stádium – jde o první náznaky šikany, které se dají popsat spíše jako oťukávání vhodných obětí (vhodnou obětí je osoba, která nedokáže opětovat útok či útok adekvátně odrazit; cílovou obětí může být též osoba, která se nějak odlišuje, je neoblíbená, apod.). V této fázi se objevuje převážně psychická podoba šikany v podobě odmítání, pomlouvání, nebavení se s obětí, dělání šprýmů na úkor oběti, atd.
• Druhé stádium – v nynější fázi se upevňuje soudržnost skupiny na úkor oběti a zakořeňují se násilné formy jednání. Zde se objevují už mírnější formy fyzické agrese. Oběť slouží jako „prostředek“ k odreagování. Klesá sebedůvěra oběti a oběť se dostává do defenzivy.
• Třetí stadium – ve třetí fázi se vytváří skupinka agresorů, kteří začínají spolupracovat a systematicky ubližovat vybraným (pro ně nejvhodnějším) obětem. Ostatní ze skupiny buď přihlížejí, nebo se agresorům postaví.
• Čtvrté stadium – zde dochází k přeměně skupiny, protože málokdo už se dokáže útočníkům postavit. Normy agresorů se stávají nepsaným zákonem a jsou považovány za normální. I žáci, kteří se dosud na násilí nepodíleli, se začínají chovat hrubě k oběti a prožívají uspokojení při ubližování oběti.
• Páté stadium – v poslední fázi naprosto převládne zlo. Normy útočníků dodržují všichni ve skupině. Skupina je rozdělena na dva celky – oběti a agresoři. Nastává diktát agresorů, kde oběť nemá žádnou moc ani práva. V konečné fázi chybí soucit, pocit viny i smysl pro realitu. Dochází k naprosté izolaci oběti (Kolář, 2001; Spurný, 1996).

Tolik ve stručnosti k teoretickému vhledu do problematiky šikany. Příště se můžete těšit na článek zaměřený na signály, kterých bychom si u dítěte měli všímat a rozpoznat tím, zda se nestalo obětí šikany. V případě jakýchkoliv dotazů, připomínek a nejasností neváhejte napsat vzkaz na psycho.ichtyoza@gmail.com nebo kontaktujte Hanku Kadlecovou.

Použité zdroje

Kolář, M. (2001). Bolest šikanování: Cesta k zastavení epidemie šikanování ve školách. Praha: Portál.

Kolář, M et al. (2008) Minimalizace šikany: shrnutí pilotního projektu 2005-2007. Kladno: Aisis.

Průcha, J., Walterová, E., & Mareš, J. (2003). Pedagogický slovník. Praha: Portál.

Říčan, P. (1995). Agresivita a šikana mezi dětmi: jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. Praha: Portál.

Říčan, P. & Janošová, P. (2010). Jak na šikanu. Praha: Grada.

Spurný, J. (1996). Psychologie násilí: o psychologické podstatě násilí, jeho projevech a způsobech psychologické obrany proti němu. Praha: Eurounion.

Příloha – Klasifikace typů šikany podle Koláře (2001)